(1883 – 1956)
Úspěšný sochař začínal jako asistent nejen u Nováka, ale pomáhal s realizacemi i Novákovu někdejšímu společníku J. V. Pekárkovi. Mezi lety 1911 a 1931 důkladně procestoval Německo a Itálii.
Byl dvakrát vyznamenán Turovou cenou, osudově jej ale ovlivnila účast v soutěži na pomník Jana Žižky pro pražská Památník národního osvobození roku 1928. Spolu s K. Dvořákem získal sice druhou cenu, pomník ale nakonec mimo soutěž realizoval B. Kafka. Znechucen politikařením v této soutěži odešel demonstrativně z Prahy a uchýlil se do Častolovic, kde setrval až do konce života.
V prvé části své tvorby vyl silně pod doznívajícím Rodinovým vlive, poté na něj zapůsobil Bourdelle a Maillol. Spolu s J. Štursou a O. Španielem dále tvořil ve stylu dobového návratu k neoklasicismu, částečně byl také ovlivněn kubismem. Tvořil série volných alegorických plastik, opakovaně se vracel k motivu tance, od 20. let se pak soustředil na sociální tématiku. Snaha po společenském uplatnění tvorby, kterou ukončila zmanipulovaná soutěž na Žižkův pomník, vedla k sérii sportovních plastik ve stylu sociálního civilismu. Po odjezdu z Prahy se uchýlil k tématům zaměřeným na filosofickou a duchovní introspekci, inspiraci čerpal mimo jiné i z indických duchovních nauk.
Z dob působení u Karla Nováka je Benešovo jméno spojeno s účastí na dekoraci slavobrána pro císařskou návštěvu Prahy roku 1907. Beneš měl spolupracovat především na velkém znaku Prahy. Podílel se výzdobě významných pražských secesních staveb ,budova spolku Hlahol, reliéfy Hlavkův most. budova Wilsonava nádraží,
Krom toho se podílel na dosud nedatované zakázce opravy dekorace kostela Nejsvatějšího Salvátora v Praze. V soupisu díla je jméno Beneš zmíněno také v souvislosti s dílenskou produkcí drobné
