V roce 1924 Novák zakoupil od Vyšehradské kapituly pozemek na úpatí jižní stráně Nuselského údolí (mezi Čiklovou ulící a železniční tratí), na němž ještě téhož roku vystavěl novou sochařskou dílnu. V budově, která zahrnovala i správcovský byt, zřídil prostorný ateliér se severním světlem a několik technických dílen. V novém působišti zpracovával zejména modely velkých figurálních návrhů, k jejichž zhotovení začal jako jeden z prvních sochařů u nás používat pantograf (přístroj z kloubovitých spojených tyčí, umožňující přenášení rozměrů ve zvětšeném nebo zmenšeném měřítku). K významným Novákovým zakázkám tohoto období náleží například nadživotní sádrová reprodukce busty Antonína Švehly od Bohumila Kavky z roku 1924 nebo umělokamenná reprodukce alegorické sochy Vltavy od Josefa Václava Pekárka z roku 1927, kterými se oba sochaři prezentovali na výstavě soudobého umění v Brně při příležitosti desátého výročí vzniku republiky v roce 1928.
Pro řadu dalších výtvarníků vytvořil modely, podle nichž byly následně sochařské artefakty zpracovány, například pro sochaře Jakuba Obrovského model postavy Odpočívajícího oráče (osazena 1926 v Chlumci nad Cidlinou), pro českoamerického sochaře Albína Poláška model sochy Woodrowa Wilsona (osazena na okraji parku před dnešním Hlavním nádražím v roce 1928, odstraněna v roce 1941) a model sochy Radegasta (odhalena na Radhošti v roce 1931) nebo pro sochaře Karla Dvořáka model sedící postavy Ernsta Denise (osazena na Malostranském náměstí v roce 1928, odstraněna v roce 1940).
Mezi prestižní zakázky náležel pak model památníku padlým Pražanům pro sochaře Josefa Mařatku a architekta Bohumila Hypšmana (dokončen v parku na Palackého náměstí v roce 1932, odstraněn 1940) nebo modely soch básníka Vuko Karadžiče a Raněného vojína pro srbského sochaře Vladimíra Jovanoviče (z poloviny 30. let). Většinu těchto prací Novák prováděl za přímé součinnosti sochařů, k nimž ještě například náleželi Josef Drahoňovský, Emanuel Kodet či Vít Španiel. Vedle značného objemu reprodukčních prací, které zahrnovaly i četné kopie historických sochařských památek, se Novák v meziválečném období rovněž zabýval přípravou návrhů vlastních sochařských děl, z nichž nejrozsáhlejší měla být Křížová cesta z Příbrami ke kostelu na Svaté Hoře, tvořená zastaveními v životní velikosti. Realizaci tohoto projektu znemožnila druhá světová válka.
Novákův umělecký závod s označením Sochařství K. Novák působil až do roku 1949, kdy po komunistickém převratu bylo veškeré soukromé podnikání v oblasti umělecké tvorby zákonem znemožněno. Novákovi bylo v této době sedmasedmdesát let, zanedlouho po zrušení ateliéru ho postihla vážná očí choroba, která způsobila jeho naprostou nevidomost. Zemřel v roce 1955 ve věku nedožitých čtyřiaosmdesáti let a pohřben byl na vyšehradském Slavíně. Přestože nepatřil mezi vůdčí reprezentanty secesního sochařství, jakými byli František Bílek, Bohumil Kafka, Quido Kocián, Josef Mařatka, Stanislav Sucharda, Ladislav Šaloun nebo Jan Štursa, nezastupitelně se v prvních dvou desetiletích 20. století rozsáhlou činností svého ateliéru podílel na jeho celkovém rozvoji a stylové rozmanitosti. Vlastní tvorbou, tíhnoucí především k prvkům stylizovanosti, lineární i zvlněné dekorativnosti nebo monumentalizace, osobitě doplňoval a modifikoval základní tendence secesního sochařského výrazu. Tento skromný Novákův podíl na rukopisu dekorativního sochařství české secese byl uměnovědci identifikován teprve koncem 20. století.
Zákaz činnosti Novákovy soukromé sochařské dílny (Čiklova 13 a, Praha 2 – Nuselské údolí) následně vedl k jejímu znárodnění. Krátce po roce 1950 dostala budovu bývalého ateliéru k užívání jedna ze sekcí národního podniku Krátký film Praha, která ji užívala až do počátku 90. let 20. století, kdy byla budova i s pozemkem restituována; příslušníci rodiny Karla Nováka poté celý objekt prodali. Novým majitelem ateliéru se stal stavitel ing. Vojtěch Haluza, který v jeho prostorách zřídil administrativní sídlo své firmy Unista Haluza s. r. o. Stavitel Haluza přistoupil k celému objektu jako k lokalitě historické, k lokalitě odkazující svým původním určením k významné etapě českého dekorativního umění první poloviny 20. století. Při úpravách pozemku nalezl řadu poškozených i nepoškozených sochařských artefaktů, pocházejících z činnosti Novákova ateliéru; jejich následnou instalací na nově upraveném pozemku ateliéru položil pak základ lapidária, připomínajícího jak osobnost sochaře Karla Nováka, tak historii jeho umělecké dílny, s níž byla dlouhodobě spjata i tvorba mnoha sochařů a architektů.
(Zpracoval: P. Š., duben 2008)
Zpracováno podle pramenů a literatury:
Matriční výpisy z matriky narozených, římsko-katolický farní úřad Lysice, sv. VIII, str. 157, 198, 227, 317 a 370 (Moravský zemský archiv v Brně, 2008); Soupis prací sochaře Karla Nováka (ve spolupráci s K. Novákem zpracoval Antonín Zítek, rukopis, Praha 1953); Jaroslav Benda, Otakar Novotný a Jaromír Pečírka (ed.): Padesát let Státní uměleckoprůmyslové školy v Praze 1885 – 1935, Praha 1935; Prokop Toman (st.): Nový slovník československých výtvarných umělců 1 – 2 , 3. vyd. 1. díl A-K, Praha 1947, 2. díl L-Ž, Praha 1950; Dušan Riedl: Moderní architektura v Brně 1900 – 1965, Brno 1967; Jaroslav Bránský: Výtvarní umělci v okrese Blansko, Blansko 1990; Petr Wittlich: Sochařství české secese, Praha 2000; O. E. Vejskal: Drobná plastika tělovýchovných organizací 1 – 4, Praha 2002 (1-3) a 2004 (4); Martina Pachmanová a Markéta Pražanová (ed.): Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze 1885 – 2005 / Academy of arts architecture and design in Prague 1885 – 2005, Praha 2005; Petr Haimenn: Slovník autorů a zhotovitelů mincí, medailí, plaket, vyznamenání a odznaků se vztahem k Čechám, Moravě, Slezsku a Slovensku (1505 – 2005), Praha 2006.
Vysvětlivky:
Terakota: pórovina z pálené hlíny většinou v cihlově červené nebo hnědé barvě, užívaná k tvorbě drobných plastik a architektonických detailů.
Reliéf: plastika vystupující nad plochu nebo zapadající po úroveň plochy.
Sgrafito: technika zdobení zdí proškrabáváním vrchní vlhké omítky až na podklad.
Ornament: stylizovaná výzdoba převážně podle přírodních motivů.
Plastika: sochařské dílo, socha, též reliéf s figurálními nebo ornamentálními motivy.
Kartuš: dekorativní výzdoba se symbolem, znakem nebo erbem.
Maskaron: plastika lidské nebo zvířecí masky na okny nebo dveřmi.
Putto: malířské nebo sochařské zobrazení nahé dětské postavy, nejčastěji jako okřídleného andílka.