(8. 10 1871 Lysice – 5. 5. 1955 Praha)
Sochař, v počátcích své profesionální dráhy též řezbář, keramik a medailér.
Dlouhodobě působil v oblasti dekorativního umění, podílel se hlavně na interiérové i exteriérové výzdobě budov. Prováděl zděné, sádrové, štukové, kamenné, mramorové a umělokamenné dekorativní segmenty i kompozice, vytvářel ornamenty, kartuše, maskarony, reliéfy, terakoty, sgrafita a sochy, v hojné míře též modely pro kamenné i odlévané sochařské práce nebo modely dekorativních, architektonických a kartografických návrhů.
V letech 1898 až 1949 provozoval vlastní uměleckoprůmyslovou a sochařskou dílnu v Praze pod Vyšehradem.
ŽIVOTOPIS
Narodil se v starobylé obci Lysice, náležející od počátku čtrnáctého století k panství pánů z Kunštátu, v době jeho narození k panství hraběcí rodiny Dubských z Třebomyslic, která se dlouhodobě podílela na rozvoji městečka a přilehlého regionu. Její rodinné sídlo, rozsáhlý lysický zámek s parkem a oborou, představoval unikátní stavební komplex s četnými uměleckým artefakty a sbírkami, zároveň byl i významným centrem vzdělanosti a kulturních aktivit. S rodištěm, ležícím deset kilometrů severně od města Blanska, Novák udržoval stálé kontakty a po vzniku československého státu rozšířil soubor místního výtvarného dědictví vlastními pracemi. V roce 1926 zbudoval v Lysicích pomník padlým v první světové válce, kopii sochy Jana Nepomuského, zhotovenou podle barokního originálu Jana Brokoffa z roku 1682, daroval obci v roce 1942, kopii busty Jana Amose Komenského zhotovenou podle originálu sochy Ladislava Šalouna z roku 1928 věnoval do nově postavené školy v roce 1949.
Novákův otec Karel (v matrice zapsán ještě jako Nowak) byl povoláním tkadlec; pocházel z rodiny místního zemědělského dělníka a později obchodníka s dobytkem Tomáše Nováka. Matka Josefa byla z rodiny místního bednáře Josefa Jašeka. Rodiče uzavřeli sňatek na podzim 1870; vlastnili malý domek, rodina byla římsko-katolického vyznání. Prvorozený syn Karel měl pět sourozenců, tři bratry, Josefa, Jana a Františka, a dvě sestry, Marii a Františku. Bratr František se později intenzivně podílel na činnosti Novákova sochařské dílny.
František Novák, narozený 25. 12. 1880 v Lysicích, v mládí bratrem Karlem finančně podporovaný, pracoval jako stavitel a stal se v Praze majitelem stavební firmy (stavitelskou koncesi ale získal pravděpodobně až v roce 1913). Po roce 1905 začal stavitelsky participovat na většině bratrových zakázek dekorativních prací, a za nedlouho také od bratra převzal vedení běžného provozu celého ateliéru. Zemřel v Praze 6. 12. 1968.
Obecnou školu Karel Novák vychodil v roce 1885 na místní trojtřídce, v Lysicích se také následně učil uměleckému soustružnictví a řezbářství u místního soustružníka, který koncem roku 1888 svou dílnu přesídlil do Brna, kde Novák učební poměr následujícího roku dokončil. Po vyučení pracoval jako řezbář ozdobných předmětů ze slonové kosti a z mořské pěny, nejprve krátce v řezbářské dílně Antonína Vlčka v Chrudimi, od roku 1890 v uměleckém závodě Josefa Smetany v Praze. Již za brněnského pobytu se vzdělával ve večerním odborném kurzu na tamní průmyslové škole, v roce 1890 navštěvoval večerní odborný kurz pro modelování na pražské Uměleckoprůmyslové škole. Ve věku dvaceti let byl v školním roce 1891-92 na tuto školu přijat jako řádný žák; nejprve studoval v letech 1891 až 1894 ve všeobecné škole se zaměřením na modelování, a následně v letech 1894 až 1896 a znovu ve školním roce 1897-98 v odborné škole pro dekorativní modelování. Školu absolvoval jako žák sochaře a paleontologa Celestina Kloučka (1855 – 1935), v posledním roce studia byl též žákem sochaře Stanislava Suchardy (1866 – 1916). V předcházejícím školním roce 1896-97 navštěvoval odbornou školu pro figurální modelování na Akademii výtvarných umění u profesora Josefa Václava Myslbeka (1848 – 1922).
Sochař Josef Václav Myslbek byl do roku 1896 profesorem na Uměleckoprůmyslové škole; v letech 1893 až 1896 též jejím, v pořadí druhým ředitelem. V září 1896 byla ale jeho odborná sochařská škola (společně s odbornou malířskou školou profesora Františka Ženíška) převedena výnosem vídeňského ministerstva kultury a vyučování na právě zestátněnou Akademii výtvarných umění. Zájemci o sochařství figurálního směru, k nimž Karel Novák náležel, pak následně ještě za Myslbekem na kratší nebo delší studium odcházeli.
Studovat na Uměleckoprůmyslové škole Karel Novák započal šest let po jejím vzniku. Škola vychovávala sochaře, malíře, kreslíře, architekty, stavitele a umělecké řemeslníky. Výuka byla založena na důkladném zvládnutí kreslení nebo modelování podle sádrových předloh či podle živých modelů, na napodobování předepsaných vzorů a na navrhování dekorativních kompozic. V době Novákova studia v letech 1891- 1898 spoluvytvářeli umělecký profil školy zejména osobnosti výtvarného umění, spjaté s vysoce oceňovaným dobovým historismem: sochař Josef Václav Myslbek, malíř František Ženíšek a architekt Bedřich Ohmann. Na počátku studia Novák ještě krátce zažil iniciátora vzniku školy a jejího prvního ředitele, architekta a stavitele Františka Schmoranze mladšího; koncem studia pak též jako ředitele architekta Jiřího Stibrala, za jehož působení se škola od výtvarného historismu počala odklánět a na jedno desetiletí se především zásluhou architekta Jana Kotěry profilovala jako uznávané středisko výtvarné secese. Určující podněty pro výkon povolání dekorativního sochaře Novák získal u profesora Celestina Kloučka, rovněž představitele výtvarného historismu, jehož tvorba se vyznačovala důrazem na propracovanost detailů a jejich provázanost s celkovou kompozicí výtvarného záměru s ohledem na jeho funkčnost. Novák zvládal, nepochybně i zásluhou předchozího řemeslného vzdělání, osvojování technik dekorativního výtvarnictví natolik dobře, že si ho profesor Klouček ještě v průběhu studia, v letech 1895 až 1896, zvolil za svého pomocníka při ornamentální výzdobě vnitřku novobarokní budovy Strakovy akademie na pražském Klárově. Již v tomto období, v roce 1896, se také Novák stal řádným členem Spolku výtvarných umělců Mánes, avšak v roce 1909 byl pak převeden mezi členy mimořádné.
Uměleckoprůmyslová škola v Praze byla otevřená v říjnu 1885 podle vzoru vídeňského ústavu téhož typu z roku 1867, představovala první uměleckou školou v českých zemích, kterou zřídil rakousko-uherský stát. Měla statut nadstandardní střední odborné školy, administrativně podléhající, podobně jako školy vysoké, přímo ministerstvu kultury a vyučování. Výuka probíhala v dvoustupňovém cyklu, nejprve ve všeobecném, poté ve volitelném odborném. Délka studia v obou cyklech mohla být minimálně tříletá, maximálně pětiletá. Absolutorium umožňoval rovněž působení v učitelském povolání. Studium ve všeobecném cyklu Karel Novák zvládl za tři, v odborném za čtyři roky; zároveň v době jeho pobytu na škole, uplatňování kánonu historizujících výtvarných projevů s častými aluzemi na období renesance nebo baroka a gotiky prošlo již svým vrcholem a počínalo se prolínat s moderním pojetím výtvarné práce.jako projevu individuální originality a stírání rozdílů mezi tzv. čistým a užitým uměním.
Od počátku existence Uměleckoprůmyslové školy až do roku 1898 včetně, kdy Karel Novák studium řádně ukončil, získalo absolutorium ve všech tehdy na škole studovaných odbornostech pouze 35 žáků. Karel Novák pak oprávněně bývá řazen k jejím prvním absolventům. Ke spolužákům v absolventském ročníku, kteří se rovněž zabývali modelováním, a s nimiž Novák udržoval celoživotní přátelství, náleželi sochař Bohumil Kafka (1878 – 1942) a sochař a řezbář Štěpán Zálešák (1874 – 1945), k dalším pak absolventi jiných oborů: Hugo Boettinger, Josef Jakší, Gustav Mallý, Vojtěch Preissig, Vítězslav Stretti. K „služebně“ starším spolužákům , kteří absolvovali v průběhu Novákova studia, patřili jak sochaři, zejména Stanislav Sucharda (později Novákův profesor), Quido st. Kocián, Josef Mařatka, tak malíři: František Urban, Karel Špillar, Jan Preisler, Herbert Masaryk. Naopak k „služebně“ mladším například František Anýž starší, uznávaný návrhář a výrobce užitných předmětů. S některými z nich Novák později spolupracoval.