„ČIKLOVKA“ detašovaného studio loutkového filmu v Čiklově ulici
1958 – 1989
“Umění je dobré, když mluví ke každému. Důležité je jen to, co umělec říká, obsah. Jde tedy o myšlenky,a ty nejsou jenom české, ty jsou vždycky jenom lidské”
Jiří Trnka
Výtvarný genius loci kamenosochařské dílny Karla Nováka v Nuselském údolí nezanikl ani po ukončení její činnosti. Po několika letech devastace, na jaře roku 1958 a po nezbytných stavebních úpravách ožilo bývalé sochařství znovu tvůrčím duchem a uměleckou tvorbou, tentokrát však filmovou. Na dlouhé třicetiletí, až do konce roku 1989 v jeho prostorách získalo domov jedno z pracovišť národního podniku Krátký film. Stalo se tak zásluhou syna sochaře Karla Nováka, který u Krátkého filmu pracoval jako řidič a na možnost využití otcova ateliéru upozornil filmaře hledající pro svou tvorbu další působiště. Bývalý ateliér umožnil rozšíření pracovních prostor, v nichž nově vytvořený tým filmových výtvarníků a animátorů pod režisérským vedením Břetislava Pojara a Josefa Klugeho vytvořil díla, která proslavila český loutkový film po celém světě.
První okna v „Čiklovce“ zmáčkli animátoři B. Masník, P. Procházka a S. Neumannová (později Procházková) na jaře 1958. To bylo pod taktovkou Josefa Klugeho. Film Čarovné lyže (1959) tak odstartoval třicet let trvající báječný život v romantické zahradě pod Vyšehradem, plný fantazie animovaných kouzel. Břetislav Pojar natočil v Nuslích s novým týmem a výtvarníkem Zdenkem Seydlem film Lev a písnička (1959), který okamžitě začal sbírat festivalová ocenění. Šedesátá léta se do československého filmu zapsala zlatým písmem. Ve studiu se v té době zrodil fenomén české animované produkce, technologie poloplastické loutky, která při zachování zdánlivé trojrozměrnosti umožňuje loutkám neomezenou pohybovou volnost. Plně se uplatňuje v jedné z nejznámějších animovaných minisérií, v příbězích dvou medvědích brášků od Kolína Pojďte pane, budeme si hrát (1965-67). Příležitost k tvorbě dostávají další režiséři. Václav Mergl se svým Laokoonem (1970), nebo Jaroslav Zahradník a jeho plastelínový film Hliňák (1972), po kterém následují ještě dvě volná pokračování.
Od roku 1969 se „Čiklovka“ plnila kresbami Josefa Lady – J. Kluge přivádí k životu kocoura Mikeše. Slavní „medvědi od Kolína“ se dočkali dalších pokračování (1970-73) a po pohádce K. J. Erbena Jabloňová panna (1973) vzdal Břetislav Pojar hold Jiřímu Trnkovi adaptací jeho knížky Zahrada (1974-77). Pod dohledem Václava Bedřicha vzniká další z četných večerníčků – O zvířátkách pana Krbce (1977–80) nebo Pojarova Dášeňka, čili život štěněte (1977–79). Jeden z posledních filmů, který se v Nuslích natočil, byl ploškový film na motivy K. Čapka Zahradníkův rok (1987) Josefa Klugeho. Ten bohužel 18. března 1988umírá, a tak další jeho připravovaný ladovský film zůstal nedokončen. Krátce na to studio opoustili poslední zaměstnanci pod záminkou nutné rekonstrukce elektrické instalace a zahrada s ateliéry osiřela. Na chvilku se ještě„Čiklovka“ nadechla začátkem roku 1989, kdy se zde točilo několik záběrů do nového celovečerního filmu pana Pojara Motýlí čas (1990). Po revoluci 89 byla zahrada zcela přenechána vandalům a rozmarům počasí.
V době užívání areálu národním podnikem Krátký film byla zahradní část využívána minimálně. Dle svědectví pamětníků, začalo ihned po převzetí areálu národním podnikem docházet k přemisťování vystavených soch různými organizacemi a soukromými osobami mimo areál, bez možnosti tomuto uživatelům atelieru jakkoliv zabránit. Byla například přemístěna socha Radegasta autora Albína Poláška do ZOO Praha a mnoho dalších plastik začalo zdobit vily po celé Praze i okolí. Tohle však bylo vlastně nakonec dobré pro zachování soch v zahradě umístěných. Mnohem horší byly nájezdy vandalů ničící jak zahradní stavby, tak i zahradu samotnou, květiny, keře, stromy. Ve vzpomínkách pamětníků, osobně nám sdělených pak zůstavají hezké vzpomínky. Ať už na třešňové hody nebo milostná setkávání v opuštěné romantické zahradě.
Naprostou degradací však zahradní část areálu prošla až v době výstavby Nuselského mostu, kdy se celá zahrada stala zařízením staveniště pro prováděcí státní podnik Stavby silnic a železnic Praha. Plocha zahrady byla srovnána buldozery, betonové prvky zahradní architektury a zbytky soch se staly výstužením betonových základů mostu. Tím došlo ke zrušení i jediné příjezdová cesta do areálu z ulice Křesomyslova. Veškerý prostor vyklizených zahrad byl oplocen, bez možnosti přístupu uživatelům Krátkého filmu. Pro nově oplocené a přestavěné ateliery vč. přístavby byla zřízena nová provizorní příjezdová cesta přímo z ulice Čiklova. Zásyp sutí z demolovaných činžovních domů v okolí zničil poslední dvorní stavby dílen, skladů s posledními zbytky uskladněných soch. Ty pak po 30 letech byly znovu objeveny, ale o tom zase jindy.
Mnoho poznatků z této doby nám bylo sděleno přímo účastníky, pracovníky Krátkého filmu na společných setkáních v obnovených atelierech v letech 2000 až 2008. Nezapomenutelná setkání a vzpomínky na vyprávění prof. Břetislava Pojara, Jana Klose, paní Procházkové a dvaceti dalších profesních přátel byla úžasným zážitkem. Ručně vypracovaná dokumentace využití atelierů pro účely Krátkého filmu panem Klosem je uložena v našem archivu.
